2019

V sobotu 7.12. jsme opět po roce smažili na hradě Lipý dobročinné topinky. Táborová kamna se probudila ze zimního spánku a přilákala na adventní trhy plno hladovců, kamarádů, rodičů našich dětí, přátel, lidí, kteří dělají rádi dobré skutky, vyznavačů česnekových pochoutek.

Cesta nebyla tak dlouhá ani náročná, v té tmě si člověk pomalu nevšímá, že jde pěšky. Každopádně já jsem si toho nevšiml. Když jsme došli, tak jsme ze všeho nejdřív šli na dřevo a při té příležitosti jsem si prostě musel zamazat svou novou bundu z decathlonu. Pak jsem myslel, že už budeme mít klid, ale ono ne.

V pátek odpoledne jsme se potkali na nádraží. Jeli jsme vlakem, pak autobusem a pak jsme šli pěšky lesem už potmě, svítili jsme si čelovkama, až jsme došli do Opárenského mlýna. Po vybalení šli kluci na dřevo. Na dřevo jsme jeli s kolečkem, pak nás napadlo, že by bylo dobré, aby to kolečko svítilo. Ze všech stran jsme přidělali světla z čelovek, takže to mělo světla jako normální auto. Nasbírali jsme dřevo pro sušičku. Pak jsme hlídali oheň já, Máťa a Štěpán. Uklouznul jsem na mostku a Máťa o tom složil písničku. Pak oheň hlídalo ještě několik trojic a pak jsme šli spát.

Tato výprava začala na hlavním vlakovém nádraží.Cesta byla dlouhá. Když jsme přišli do chalupy, tak už byla tma.Ubytovali jsme se a šli spát.Já a holky jsme spaly v bývalém kozím chlívku.Druhý den ráno jsme jeli do Teplic nad Metují a procházeli jsme skalním městem.Vrátili jsme se a už se stmívalo.

Cesta tam byla náročná, ale byla fajn  a také byla sranda. Holky ( Kačka , Helča , Jůlča , Míša a Sanča) spaly v dřívějším kozím chlivku, já s Johankou, Anežkou, Kájou, Ninou, Toničkou, Rozkou, Dančou a Štěpou jsme spaly tam, kde bylo dříve seno.

Cesta byla dlouhá, ve vlaku jsme hráli větší bere ( s Míšou, Vojtou a Sančou) a do Lípy jsme dorazili hodně večer, ale pořádně vyblbnutý a šťastný.

Díky všem, kdo v neděli přišli do Bílého černocha zavzpomínat na letošní táboření na Naději. Stačí kliknout na ikonu tohoto článku a můžete se podívat na video znovu, fotku jsou uložené ve fotogalerii (levé menu).

Westernové městečko Fort Hary. Pravý Divoký západ. Nebo spíš drsný sever, drsný od začátku do konce. Kdo nezažil nepochopí. Tak alespoň několik postřehů z pera účastníků.

Pozor! Nově se přidává s krátkým textem i Míša.

Čekali jsme ve autobusové zastávce.

Cestou jsme sbírali hodně odpadků.

Bavili jsme se a i hodně povídali.

Byla to fůra odpadu.

Bertik

Jela jsem na výpravu poprvé. Sešli jsme se na vlakovém nádraží. Některé děti jsem už znala ze školy, jiné ne. V Kravařích jsme bydleli ve škole. 

Další ročník dobročinné sbírky nadačního fondu Světluška je za námi a my bychom i touto cestou ctěli poděkovat všem lidem v ulicích, obchodech, v knihovně, na úřadech, všem rodičům, prostě všem, kteří nám s úsměvem hodili do pokladničky nějakou tu korunu, protože letos to byl rekordní počet mincí a bankovek! Děkujeme a těším se zase za rok.

Poslední víkendová výprava byla hodně náročná, ale nakonec jsme si všichni přišli na své. Cílem byl kemp v Malé Skále a nedělní kánoe do Dolánek.

Do Litoměřic jsme dorazili s Máťou a Mikešem až v sobotu těsně před závodem v triatlonu, přivezl nás Miki. Závodníci byli z celého Česka - třeba až z Třince a Opavy. Závodilo se ve dvojicích, my spolu s Máťou, měli jsme číslo 44. 

Hned druhý den odpoledne jsme se vydali na výpravu do Jizerských hor. Byl tam sníh a Kačka zapadla až pod zadek do sněhu, takže jsme jí s holkama lovily.

Rozloučil jsem se s mamkou na nádraží a vyrazili jsme vlakem do Jablonce nad Nisou. Cesta byla dlouhá, přehrada byla dobrá. V přehradě jsme viděli špinavou vodu. Potom přijel táta a dovezl nám věci. Vyndali jsme si spacáky a matračky.  Zalíbila se mi nová hra. Pak jsme měli večeři.  A to je z prvního dne všechno.

Ve čtvrtek jsme se sešli na vlakovém nádraží. Nastoupili jsme do vlaku a jeli jsme směr dobrodružství. Seděla jsem vedle Kačky, Martina a Pavla. Cestou jsme si povídali. V tělocvičně  vybalili a zaujali spací místa.

Páteční schůzka byla jiná než obvykle, měli jsme mít s sebou pracovní rukavice a sraz byl v Dolní Libchavě na konečné zastávce autobusu. Nastoupil jsem do autobusu 205 u Skleníku, v autobuse už byl Máťa, Bertík a Zdeněk.

Všem tomíkům patří velké poděkování za skvělý páteční úklid! Obvzvláště poděkovat chceme jediné mamince z řad rodičů, která se rozhodla nám pomoci a to Radce Buzkové...DĚKUJEME! Vrhli jsme se nejdříve na stráně mezi viadukty za stadionem, kudy projíždí, prochází a vlaky prosviští velké množství lidí a to znamená bohužel i obrovské množství odpadků. Lyže, plasty, sklo, oblečení, plyšový mědvěd co vypadal zdálky jako mrtvola, klávesnice počítače a dokonce i nebezpečný odpad ve formě afaltové lepenky = první velká hromada!

Pátek...Vyrazili jsme vlakem do opárenského mlýna. Mohli jsme být chvilku venku, měli jsme volno, a potom jsme šli zpívat do jídelny a najíst se. Po večeři jsme mohli jít nahoru a v devět být v posteli. Já jsem spala na posteli vedle Tóni, chtěly jsme už spát, ale všichni tam ještě křičeli, takže jsme nemohly usnout…

Když jsme přijeli na nádraží do Lovosic, šli jsme pěšinkou do opárenského údolí. Došli jsme k mlýnu a ten byl krásný, strašně se mi tam líbilo! Chtěl bych tam bydlet. Byl to dřevěný dům jako roubenka, u něj bylo velké mlýnské kolo, které ale nefungovalo, protože bylo porouchané. Na zahradě byly vodní hrátky – koryta, kterýma tekla voda přes různé překážky, a na konci se točil mlýnek a mlýnské kolo. Tam jsme si s klukama hráli na ponorku. Potkal jsem tam nového kamaráda Vojtu, který tam bydlel, a ten měl psa Kulíka a kocoura Alexe. A taky měl králíčka. Spal jsem hned nad kuchyní, kde bylo v podlaze malé okýnko a tím jsme se s klukama koukali dolů.

Jeli jsme vlakem a trvalo to dlouho, asi dvě hodiny, tak jsme hráli hry. Já jsem hrál s Jirkou a Berťou Prší. Přijeli jsme na Hlavní nádraží a šli do Muzea Karla Zemana. Celé jsme si ho prohlédli a mě nejvíc zaujal motor ponorky a létací stroje.

Přijeli jsme do Prahy a tam byl lední medvěd, ve kterém byl schovaný člověk, a u něho jsme se fotili. Potom jsme šli dál, tam byl vodník, ale byl trošku divný, protože měl takovou masku a měl v sobě trubičku a z ní stříkala voda. Je to trochu nemožné, nevím, jak to ten pán dělal.

Přijeli jsme vláčkem a šli jsme pěšky do školy. Hodně mě bavilo, když jsem byla v tělocvičně s Toničkou a Vojtou. Skákali jsme spolu na trampolíně, hráli si na piráty, houpali se na kruzích, hráli fotbal a hráli si s malou Johankou.

Ve čtvrtek jsme přijeli a šli do školy, kde jsme se ubytovali, najedli, převlíkli se a pak jsme mohli jít do tělocvičny, kde jsme s klukama hráli basketbal a florbal. S Jurou jsme skákali na žíněnky salta. Pak jsem šel z tělocvičny na chodbu na formuli a byla večeře. Po večeři jsme hráli hry – AZ kvíz, Černé historky a další.

V sobotu, docela brzy ráno, jsme se sešli na nádraží. Cestou vlakem jsme si se Štěpánem a Máťou vyprávěli dračák. Nejvíc se mi líbil kosmický dračák, který vyprávěl Štepán.

V pátek jsme měli sraz na vlakovém nádraží a jeli jsme směr Brandýs. Seděla jsem vedle Dáši a Kačky. Dáša nám dávala ve vlaku  hádanky a kvízy. Pak jsme si povídaly až jsme se dostaly k vánocům a než Kačka svůj seznam odříkala, byl tu Brandýs.

Říkám vám, tahle cesta byla dobrá! Cestou vlakem jsme si s Vojtou hráli na to, že jme moderátoři rádia VBMŠ7355 a tipovali jsme například kolik má vlak vagonů. Nebo si vzpomínám, jak jsem dal Vojtovi knížku, aby se zabavil a on přečetl během chvilky asi tak 50 stran, takže jsme nastražili uši a poslouchali.